|
Rozdílnost
duchovních darů 31.5.2020
Lukáš Volkman Matouš
7,7 – 12 „Proste,
a bude vám dáno; hledejte, a naleznete; tlučte, a bude vám otevřeno. Neboť
každý, kdo prosí, dostává, a kdo hledá, nalézá, a kdo tluče, tomu bude otevřeno.
Což by někdo z vás dal svému synu kámen, když ho prosí o chléb? Nebo by
mu dal hada, když ho poprosí o rybu? Jestliže tedy vy, ač jste zlí, umíte
svým dětem dávat dobré dary, čím spíše váš Otec v nebesích dá dobré těm,
kdo ho prosí! Jak byste chtěli, aby lidé jednali s vámi, tak vy ve všem
jednejte s nimi; v tom je celý Zákon i Proroci.“ Sestry a bratři, minulou
neděli o Svatodušních svátcích jsme hovořili o nezastupitelném významu Ducha
svatého pro naši víru. Dnes bychom se tedy zaměřili přímo na rozdílnost
duchovních darů, kterými jsme obdarováni. Především je třeba říci, že
rozdílnost Božích darů není dána pouze rozmanitostí, pestrostí a často
jedinečnou individualitou, ale také intenzitou, velikostí a rozsahem a
zároveň i naší snahou těmito dary sloužit. Rozmanitost darů popisuje apoštol
Pavel hned v následujících větách 1. Korintským 8 – 11: „Jednomu je skrze Ducha dáno slovo
moudrosti, druhému slovo poznání podle téhož Ducha, někomu zase víra
v témž Duchu, někomu dar uzdravování v jednom a témž Duchu, někomu
působení mocných činů, dalšímu zase proroctví, jinému rozlišování duchů,
někomu dar mluvit ve vytržení, jinému dar vykládat, co to znamená. To všechno
působí jeden a týž Duch, který uděluje každému zvláštní dar, jak sám chce“. Naše obdarování má často
vliv i na naše povolání. A povolání v biblickém slova smyslu je
povoláním od Boha k té či oné službě. To velice přesně vyjadřuje apoštol
Pavel v Ef 4,11 – 13: „A
toto jsou jeho dary: jedny povolal za apoštoly, jiné za proroky, jiné za
zvěstovatele evangelia, jiné za pastýře a učitele, aby své vyvolené dokonale
připravil k dílu služby – k budování Kristova těla, až bychom
všichni dosáhli jednoty víry a poznání Syna Božího, a tak dorostli zralého
lidství měřeno mírou Kristovi plnosti.“ Chci poukázat na to, že jedním
z velkých darů už je, chápe-li člověk své povolání Bohem ke službě.
Někdy se nám může zdát, že dříve byl Duch svatý štědřejší, že obdarovával
dary, s kterými se méně setkáváme jako např.: uzdravování, mocné činy,
schopnost vykládat mluvení ve vytržení atd., a přitom bychom mohli
přehlídnout mnoha vlastních obdarování, která jsou stejným zázrakem a pro
naše bližní stejně potřebná. Výjimečnost Novozákonních událostí byla dána
výjimečností doby, neobyčejně těžkých podmínek, ve kterých se křesťanství
prosazovalo i výjimečností a jedinečností Božího povolání. Už nejsme ani
proroky ani apoštoly, ale přesto má s námi Bůh svůj plán, má pro nás
úkoly a vybavuje nás svými dary do situace, ve které nyní stojíme. Pro
věřícího člověka je první věcí uvědomit si, že určité schopnosti jsou Božím
darem, ale druhou věcí neméně důležitou a podstatnou je tyto dary přijmout.
Nezávidět obdarování, která jsme nedostali a která mají ti druzí. K víře
patří nejen radost z vlastních darů Ducha svatého, ale také radost
z darů Ducha svatého těch druhých, neboť sloužíme jednomu Pánu. Teprve
v činnosti a souhře všech darů stává se tělo církve funkčním a plní své
poslání. Právě u apoštola Pavla vidíme, jak se neradoval jen z úspěchů,
na kterých měl vlastní podíl, ale i z úspěchů kdekoliv po celé církvi, o
kterých se doslechl. Neboť každý jednotlivý dar, každé dobré slovo i čin, má
integrující, scelující charakter a význam. Závist ale nevznikla jenom
z rozdílnosti obdarování, ale častěji z intenzity obdarování. Zvláště,
cítíme-li, že náš bližní je více obdarován tím darem, který máme i my. Dary Ducha svatého nemají
uspokojovat naši ctižádostivost, ani touhu po uznání a obdivu. Z darů
Ducha svatého budeme před Bohem skládat účty a z tohoto pohledu není
důležité, kolik jich máme, ale jak s nimi hospodaříme, a zda je
rozmnožujeme. Zcela jasně to pověděl Pán Ježíš v podobenství o hřivnách.
Stále platí biblická pravda – komu bylo více dáno, od toho bude více
požadováno. Lidské předpoklady a lidská způsobilost pro tu či onu službu,
která je často předmětem závisti, není pro Boha vůbec důležitá. Spíše naopak
– Bůh povolává lidi nezpůsobilé (z lidského pohledu nevhodné a
neschopné) pro své dílo. 1) Proto, aby i na tom se
demonstrovala Boží zázračná moc a síla. 2) Proto, aby lidé konající
Boží službu, nezpychli. (A tak se praotcem Izraele stal Abrahám – muž, který
byl 100 let neplodným; a tak se největším řečníkem Starého zákona stal Mojžíš
– muž, který měl vadu řeči; a tak za Kristovy učedníky, pozdější apoštoly
byli vybráni ti nejobyčejnější lidé – rybáři.) Severský teolog Kirkegard
kdysi řekl krásnou větu – „Chce-li Bůh někoho použít, napřed jej učiní
ničím“. Všechna reklamní chvástavost i byznysmenská konkurenčnost musí
v případě duchovních darů jít stranou. Určující je povinnost. Pán Ježíš
to v Lukášově evangeliu 16,10-11 vyjádřil takto: „Kdo je věrný v nejmenší věci, je
věrný také ve velké; kdo je v nejmenší věci nepoctivý, je nepoctivý
i ve velké. Jestliže jste nespravovali věrně ani nespravedlivý majetek, kdo
vám svěří to pravé bohatství?“ A na konec bych, bratři a
sestry, rád povzbudil ty, kdo si myslí, že žádné obdarování nedostali a že
všechny velké dary mají pouze jiní. Tak především již samotná víra je
obrovský dar. Můj otec to v jedné své básni vyjádřil takto: „Život je
nejcennější dar – přitakáváme bez rozdílu. Jen si tak denně připadat
obdarováni – a ne obtíženi“. Ve víře je člověk věrný za dar života nejen
rodičům, ale také Bohu. A tuto vděčnost můžeme a musíme splácet Bohu ve
vztahu a pomoci svým bližním. Dary Ducha svatého, to není jenom povolání
k apoštolství, k učitelství, k pastýřství. Dary Ducha se
neprojevují jenom v předních postaveních, ale v každé zvěsti ať
slovem nebo skutkem. Myslím si, že i obyčejná radost z víry a ze života
je velikým darem, kterým můžeme mnoha lidem v jejich smutku, strachu a
beznaději pomoci. K víře ale nepatří
pouze duchovními dary sloužit, ale také je přijímat. Lidé, s kterými
jsem dlouho rozebíral jejich problémy a snažil se jim pomoci, měli často
pocit dluhu, který mi nebudou moci vrátit, a bylo jim trapně. Vždycky jsem
jim říkal – vaše pocity jsou zbytečné, neboť svědectvím o Kristu člověk
pomáhá i své víře a i pro jeho duchovní život to má nesmírnou cenu. Podaným
svědectvím o Ježíši Kristu svědčíme i sami sobě a upevňujeme tím i svou víru.
A tak již v tomto pozemském životě docházíme z milosti Boží odměny
za všechnu službu, i zvěst vykonanou pro naše bližní. Amen. |