|
Lukáš
Volkman: Odvěká touha lidstva – létat… Žalm 103, 2-4: „Dobrořeč má
duše, Hospodinu, nezapomínej na žádné jeho dobrodiní! On ti odpouští všechny
nepravosti, ze všech nemocí tě uzdravuje, vykupuje ze zkázy tvůj život, věnčí
tě svým milosrdenstvím a slitováním, po celý tvůj věk tě sytí dobrem, tvé
mládí se obnovuje jako mládí orla.“ Matoušovo
evangelium 6,26 – 27:
„Pohleďte na nebeské ptactvo: neseje, nežne, nesklízí do stodol, a přece je
váš nebeský Otec živí. Což vy nejste o mnoho cennější? Kdo z vás může o
jednu píď prodloužit svůj život, bude-li se znepokojovat?“ Při minulých zamyšleních nad
ptactvem nebeským jsme se dosud vyhnuli orlům a orlicím, což by bylo pro
jejich majestátnost i symboličnost neodpustitelné, a tak se to dnes pokusím
napravit. Králové by totiž nejen v říši lidí, ale i zvířat či ptáků,
neměli být opomenuti. Příčin výsostného postavení
orlů je celá řada. Vedle krásy, bystrosti, rychlosti, síly a leteckých
schopností je to i jejich velikost, kdy u některých druhů dosahuje rozpětí
křídel přes 2,5 metru. Ve slovníku zvířat můžeme číst: „Orli jsou velcí
dravci, kteří se stali symbolem síly a vznešenosti nejen přírodním lidem, ale
i civilizovaným národům. Některé kmeny amerických Indiánů věřily, že hromy a
blesky způsobuje bájný orel. Orlím peřím se směli zdobit jen nejstatečnější
bojovníci. Orel se dostal jako král ptactva do znaku mnoha zemí a států.
Předlohou je nejčastěji orel skalní, ve znaku Spojených států je zobrazen
orel bělohlavý.“ Co se znaků týká, pronikla
orlice do mnohých erbů a praporů bezpočtu panovníků, šlechtických rodů,
armád, měst i zemí a jako předchůdkyně českého lva osídlila i naše území. Na
Moravě stejně jako ve znaku mnohých českých i moravských měst se v různých
obměnách dokonce usídlila natrvalo. Po pravdě řečeno z historického
pohledu nás lev neochránil a pod ostrými spáry habsburské orlice jsme po
několik století byli nuceni žít. Úplnou kořistí, kdy byly zahubeny a pozřeny
miliony obětí a krev tekla proudem nejen u nás, ale po celé Evropě, jsme se
všichni stali za hrůzovlády pod křídly nacistických orlic. Jinými slovy –
jako jsou králové a vlády velice různé, různé jsou i orlice, za které se
schovávají a které mají ve svém vývěsním štítě. Různorodost pohledu na orly a
orlice má i Písmo svaté. To na některých místech vyzdvihuje její výjimečné
schopnosti, o kterých už byla řeč, ale na jiných – (právě pro tyto
schopnosti) jsou orlové předobrazem ohrožení a nebezpečí. Někteří proroci
proto například přirovnávají orla k babylonskému králi Nabukadnezarovi. A
v biblickém slovníku se mimo jiné dozvídáme, že orel „jako pták rituálně
nečistý byl u Izraelců vyloučen z požívání, kdežto u Římanů a Peršanů
bylo orlí postavy používáno k označení válečných praporů a orel byl i
symbolem slunečního božstva. Když Herodes umístil nad chrámový vchod v Jeruzalémě
římského orla, dopustil se urážky náboženských citů. Není divu, že jej Židé
strhli ještě za Herodesova života.“ Orli jsou pro nás také velice
příkladní svojí péčí o mláďata, kterou vystihuje text z 5. knihy
Mojžíšovy 32,11 – k tomu biblický slovník uvádí: „Bible připomíná mimořádnou péči orlic při výchově mláďat, pudí je z hnízda
zhotoveného z trní a vystlaného peřím tím, že toto peří vytrhává, když
nastal čas, aby samostatně létala, přitom jim však vlastními křídly poskytuje
podporu, když jsou unavena – „nosí je na křídlech svých“. Naše čtení ze
žalmu 103 pravděpodobně navazuje na starou pověst, že orlice, dosáhnuvší
vysokého věku, letí až k slunci, jež jí sežehne křídla. Spadne do moře a
vynoří se znovu omládlá (známá je i řecká podoba této představy, pověst o
ptáku Fénixovi). Opustíme-li vzletné báje a
pověsti a sestoupíme k obyčejným živočichům, je jisté, že i tak jsou
jejich schopnosti letecké, lovecké i rodičovské naprosto obdivuhodné. To
vyjadřuje i rčení „neuč orla lítat“,
jež říkáme lidem, kteří všemu nejlépe rozumějí, vše vědí a mají potřebu
poučovat i zkušenější i profesionálnější jedince. A pokud se utápíme v malichernosti,
které nás často v životě i v církvi obklopují, obtěžují a ubíjejí,
můžeme se zase povznést moudrým úslovím „orel
mouchy neloví“, což je jistě dobré pro orla i pro mouchy. Je jen důležité
naučit se živočichy, problémy i lidi okolo sebe rozlišovat a nedělat z kdejaké
mouchy orla. Na straně druhé – z pohledu
duchovního – bychom síle, agresivitě ptačích i lidských dravců, politických
systémů, nadnárodních korporací ani diktátu doby neměli tak bezezbytku
podléhat. Ani jejich moc není neomezená a věčná a s odstupem času může
působit až směšně. Jedině vědomí Boží milosti a moci, která přesahuje
možnosti nejen každého člověka, ale i všech mocností a sil, dává životu
skutečnou pokoru i nadhled. Proto nemáme být ani lacinou kořistí, ani
suverénními usurpátory. Mít ovčí nebo holubičí povahu
je ale pro život politický, církevní i osobní také velice špatné a politováníhodné,
neboť to fakticky znamená rezignovat na osobní stanovisko, odpovědnost i
svědomí a přenechat nadvládu dravcům a predátorům všeho druhu. Znamená to
degradaci na pouhou loutku, kterou být v žádném případě nemáme. Ale
podobnost s pouhými dravci je možná ještě horší. Proto Ježíš Kristus v evangeliu
k obezřetnosti doporučuje bezelstnost, had je doplněn holubicí. Boží síla a moc je ovšem tak
absolutní a nezávislá, že se Ježíš identifikuje převážně s živočichy
bezelstnými a plachými, což dokonale zapadá do jeho celkového obrazu i
poslání. Ježíš Kristus se ztotožňuje a solidarizuje s lidmi chudými,
nemocnými, bezmocnými, poníženými a hledajícími, aby je obohatil, uzdravil,
posílil, utěšil, povýšil v očích Božích a ukázal jim cestu. Ježíš
Kristus se ale neztotožňuje jenom se slabými a bezmocnými lidmi, ale i s takovými
živočichy. Vždyť posílení Duchem svatým se neděje skrze orla, ale skrze
holubici. Do Jeruzaléma Ježíše nepřijíždí na bojovém koni, ale malém oslátku
a své spasitelské poslání nepřirovnává k šelmám typu vlka, medvěda či
lva, ale stává se beránkem – Beránkem Božím, umírajícím za hříchy světa. A tím, milí přátelé, sestoupíme
do posledního obrazu, zachyceného v knize Job 39,27-33: „Což se na tvůj rozkaz vznese orel, aby si
vysoko udělal hnízdo? Přebývá a nocuje na skále, na skalním útesu,
nepřístupném místě, odtud vyhlíží pokrm, do daleka hledí jeho oči, jeho
mláďata střebají krev, a kde jsou skoleni, tam je i on.“ Ježíš Kristus na rozdíl od orla
pokrm nevyhlíží, ale obětuje své tělo a krev, čímž se stává duchovním pokrmem
přijímaným ve svátosti večeře Páně. A jestliže orel (jako vzorný rodič)
zůstává tam, kde jsou skoleni jeho mláďata, lze říci totéž o Ježíši Kristu.
On je skrze víru a dary Ducha svatého s námi, mezi námi a v nás
nejen v našem společenství i bytí, ale jak věříme, bude s námi i v hodině
naší smrti a nad to – skrze naše přijetí jeho kříže a vzkřísí nás ze smrti i
převede do života – do života věčného. Amen. |